Současný vývoj v oblasti umělé inteligence si žádá tu nejambicióznější politickou agendu v dějinách poválečné Evropy. Pokud k ní nepřistoupíme ihned, Evropa přijde o možnost rozhodovat o své vlastní budoucnosti. Skončíme ekonomicky i politicky na vedlejší koleji, nebudeme schopni bránit své hodnoty, financovat své sociální systémy, čelit zásadním rizikům a uchránit Unii před rozpadem.
Europe 2031 je pětiletý scénář o hrozícím ústupu Evropy do pozadí světového dění – jak ho urychluje AI a co ještě můžeme udělat pro zvrácení vývoje.
Chceme-li pochopit, proč Evropě hrozí selhání tváří v tvář blížící se AI revoluci, musíme se nejprve vrátit do začátku roku 2025 – ke třem omylům, kterých se dopustila. Neodhadla, jak rychle se bude AI vyvíjet. Neodhadla, jak plošné dopady bude mít. A neodhadla správně svou schopnost dohnat ztrátu.
Jak jsme se dostali až sem – leden 2025 až červen 2026
Evropa špatně odhaduje rychlost a měřítko AI a sérií zdánlivě rozumných rozhodnutí dál prohlubuje svoji závislost na cizích technologiích.
- DeepSeek se s nízkými náklady dotahuje na absolutní špičku a Evropa z toho vyvozuje chybné závěry. Začátkem roku 2025 vychází čínský model R1, který Evropané pokládají za důkaz, že dohnat manko může být levné a že na výpočetním výkonu téměř nezáleží, což je konejšivá představa. Jenže efektivita a výpočetní výkon se spíše umocňují – chytré zkratky se hledají mnohem snáz s větším množstvím čipů. Ostatně i další pokrok samotného DeepSeeku brzdí právě nedostatek AI čipů, které Čína nemůže dovážet.
- AI Action Summit zůstává především u silných slov. Na pařížském AI Action Summitu oznamuje EU vznik AI fondu ve výši 200 miliard eur, které tvoří z velké části jen recyklované existující prostředky a očekávané soukromé investice. Ve srovnání se skutečnými výdaji USA působí tato čísla zanedbatelně. Hlavním zaklínadlem se stává „technologická suverenita“, ale konkrétní opatření jsou bezzubá a vyhýbají se bolestivým kompromisům.
- GPT-5 je zklamáním, což posiluje teorii o „AI bublině“. Nový model GPT-5 od OpenAI nenaplní všeobecná očekávání a evropští skeptici v tom vidí důkaz o „AI bublině“. Dosavadní elán opadá. Stranou pozornosti se však odehrává pravý opak: v Silicon Valley začínají AI agenti automatizovat tvorbu softwaru a přední AI laboratoře vyvíjejí další generaci modelů už s přímou asistencí AI.
- Sami úředníci nepracují s pokročilou AI. Většina evropských úředníků má z důvodu ochrany dat zakázáno přistupovat k nejpokročilejším, tzv. hraničním AI systémům. Jen málokdo z nich umí programovat. Výsledkem je, že mnozí úředníci, jejichž úkolem je tuto technologii regulovat a řídit, jí sami pořádně nerozumějí.
- Přístup k AI přestává být samozřejmostí. V polovině roku 2026 někteří evropští lídři přehodnocují svou dřívější skepsi. Ukazuje se, že model Claude Mythos od Anthropicu, jenž nebyl zpřístupněn veřejnosti, je dostatečně silný na to, aby úplně přepsal pravidla kyberbezpečnosti. Z obranné koalice vzniklé kolem tohoto modelu je Evropa zprvu vynechána. Krátce poté nařizuje americký prezidentský dekret, že nové hraniční modely musí procházet tajnou prověrkou, což Washingtonu umožní rozhodovat, kteří „důvěryhodní partneři“ dostanou přednostní přístup.
- Evropě dochází, jak slabou má pozici. Jelikož na Evropu připadá pouhých 5 % světového výpočetního výkonu pro AI oproti americkým 80 %, má jen malou páku k vynucení přístupu k hraniční AI. Reaguje proto líbivě znějícím balíčkem technologické suverenity – to ale ani zdaleka nestačí.
Co může následovat – srpen 2026 až březen 2031
Zatímco eskaluje závod v AI mezi Spojenými státy a Čínou, Evropa stupňuje důraz na suverenitu, ale opomíná si budovat silnou vyjednávací pozici.
- 2027: open-source model na úrovni Mythosu spustí vlnu ransomwaru a politika suverenity se obrací proti Evropě. Německo a Francie navrhly legislativu, podle níž musí klíčové agendy veřejného sektoru využívat výhradně evropskou AI. Když se nyní útočné schopnosti dostávají do rukou komukoli, doplácí na to nejvíce ty organizace, které s předstihem přešly na evropské poskytovatele a jejich obrana teď hluboko zaostává – teď jsou odříznuty od svých systémů a musí platit výkupné. Vlna opadne až ve chvíli, kdy USA i Čína zakážou open-source hraniční modely. Evropa tak skončí ještě více závislá na uzavřených amerických modelech.
- 2028: Umělá inteligence přestává uvažovat v jazyce čitelném pro člověka a Washington nutí Nizozemsko zastavit vývoz ASML do Číny. AI modely dosahují skokového nárůstu schopností díky tomu, že nově „přemýšlejí“ v abstraktním ne-lidském jazyce. V důsledku toho však přestávají fungovat dosavadní kontrolní metody pro dohled nad uvažováním AI. Evropský úřad pro AI (který už vede soudní řízení se dvěma americkými firmami) nemá manévrovací prostor k reakci. Když se stupňuje nátlak na Nizozemce, aby zastavili vývoz starších strojů DUV firmy ASML do Číny, ostatní členské státy je příliš nepodrží. Nizozemsko ustupuje, Evropa si výměnou za to nevyjedná nic.
- 2029: USA začínají udělovat přístup k hraniční AI podle jednotlivých států a ekonomické rozdíly se prohlubují. Nedostatek výpočetního výkonu dospěje do kritického bodu a USA omezují přístup k hraniční AI prostřednictvím systému rozdělujícího státy do tří kategorií. Většinu kapacity si ponechávají pro sebe a pro úzký okruh vybraných spojenců. Většina Evropy končí ve 2. kategorii, a přichází tak o polovinu výpočetního výkonu od amerických cloudových společností. Pro vynucení posunu do 1. kategorie hodlá EU využít tzv. „obchodní bazuku“, ale návrh nezíská potřebnou kvalifikovanou většinu. Růst evropského HDP se začíná prudce rozcházet s tím americkým: Evropa vlastní jen zlomek AI infrastruktury, zaostává v adopci AI a má pouze omezený přístup k hraničním modelům, které nyní již pohánějí velkou část ekonomiky.
- 2030: Evropa je ekonomicky vysávána ze zahraničí – evropské podniky nedokážou konkurovat a dochází ke skupování celých průmyslových odvětví. K roku 2030 už spolu USA a Čína soupeří naplno a závod v AI vnímají obě strany čím dál více jako boj o přežití. Aby Čína nezvítězila na poli robotiky, přední americká AI společnost skupuje krachující evropské automobilky a strojírenské firmy kvůli jejich výrobním halám a průmyslovým datům a přeměňuje automobilové továrny v továrny na roboty. S postupující automatizací roste nezaměstnanost a evropské podniky nejsou schopné konkurovat lépe vybaveným zahraničním firmám. Francouzský státní dluh se kvůli vyšším nákladům na sociální stát a erozi základu daně postupně vymyká kontrole; tento trend následuje jižní Evropa, euro se ocitá pod trvalým tlakem a Unie se začíná štěpit. Napříč Evropou se objevují čínské úvěrové linky, které si kupují přízeň a snaží se EU oddalovat od Washingtonu.
- 2031: Washington získává kontrolu nad ASML a Evropě zůstávají na výběr tři děsivé možnosti. V roce 2031 je světová moc koncentrovanější než kdy dřív. O budoucnosti lidstva rozhoduje hrstka lidí v San Franciscu, Washingtonu a Pekingu. Evropa má v rukou už jen jedinou kartu, a tou je ASML – poslední úzké hrdlo, jímž musí projít všichni aktéři závodu v AI. Když Bílý dům sleduje, jak se Evropa postupně přiklání k Číně, rozhodne se, že nad firmou musí získat přímou kontrolu a předkládá ultimátum. Protože si Evropa nedokázala vybudovat silné vyjednávací páky, nezbývá jí než si vybrat, zda se stane americkým protektorátem, odevzdá budoucnost do rukou Číny, nebo bude skomírat v izolaci.
Proč se evropský model při zachování současného kurzu zhroutí
Dopady AI budou stejné, ne-li větší, než měla průmyslová revoluce, a navíc se neprojeví v průběhu dekád, nýbrž během několika let. Aktuální reakce Evropy je desetkrát až stokrát slabší, než by bylo potřeba, a míří na nesprávné cíle. Pod pojmem suverenita se dnes až příliš často rozumí to, že se spokojíme s méně kvalitními evropskými technologiemi a budeme doufat, že nás zachrání smysluplné, avšak značně nejisté projekty. Ve skutečnosti však suverenita vyžaduje silnou vyjednávací pozici a ochotu přistoupit na bolestivé kompromisy. Základem silné pozice je nepostradatelnost, ne polovičatá soběstačnost – což obnáší i nutnost vzdát se některých zaběhnutých postupů, abychom uchránili ty hlavní nezpochybnitelné principy, jakými jsou lidská důstojnost, rovnost a svoboda utvářet vlastní budoucnost našeho regionu.
Za selháním popsaným v Evropě 2031 nestojí jednotlivci, nýbrž špatně nastavené pobídky a instituce. Pro tento příběh vůbec není třeba, aby naši představitelé jednali ve zlé víře. Ve skutečnosti se proti Evropě teď obrací právě ty mechanismy, z nichž těžila v klidnějších dobách. Důraz na konsenzus a pečlivé procedury jí sice umožnily vybudovat unii sedmadvaceti států, nicméně pod časovým tlakem to dopadá tak, že se upozaďují nepříjemné pravdy, že rychlé politické jednání zavání zničením kariéry a že instituce nedokážou držet krok s technologiemi. Každé jednotlivé rozhodnutí možná smysl dává, avšak v součtu si nakonec Evropa sice zachovává své postupy, ale ztrácí své principy.
Co Evropa ještě může udělat
Času je málo, ale věříme, že vývoj lze ještě zvrátit. Pro začátek nabízíme pět doporučení:
- Vytvořit podmínky pro masivní investice do výpočetního výkonu a navázaných dodavatelských řetězců. Zmobilizovat veřejný i soukromý kapitál v měřítku, o jaké se Evropa v době míru dosud nepokusila, a nasměrovat jej do hlavních pilířů AI ekonomiky: do energetiky, polovodičů a datacenter. Dostat na evropskou půdu desítky gigawattů výpočetního výkonu si vyžádá vyhrazené ekonomické zóny, cílenou energetickou politiku a radikální zjednodušení povolovacího řízení. Na to Evropa sama stačit nebude, proto by měla navázat partnerství s americkými poskytovateli za podmínek, které udrží infrastrukturu pod evropskou jurisdikcí a zajistí garantovaný přístup k hraniční AI.
- Vytvořit koalici podobně smýšlejících středních mocností na poli AI. Evropské státy v tom nejsou samy – s podobnými výzvami se potýká mnoho jiných středních mocností. Vedle spolupráce na úrovni EU by Nizozemsko, Německo a Francie měly vybudovat menší, pružnou koalici se státy jako Norsko, Velká Británie, Kanada, Japonsko a Jižní Korea. Každá z těchto zemí má pevnou pozici v dodavatelském řetězci AI – ať už jde o odborníky, výpočetní výkon, nebo kritické body polovodičového průmyslu. Z toho se může stát společná páka k zajištění přístupu k hraniční AI, případně k prosazení požadavku na bezpečnější a spolehlivější modely. Silná koalice může také fungovat jako prostředník mezi Spojenými státy a Čínou, což by se mohlo ukázat jako její vůbec nejdůležitější role.
- Přizpůsobit pracovní trhy nástupu AI. Systém flexikurity, jaký funguje například v Dánsku, umožňuje firmám nasazovat AI ve větším měřítku a současně chrání propuštěné zaměstnance díky rekvalifikacím a finanční podpoře. Budeme-li se snažit zachovat pracovní místa beze změn, riskujeme, že o ně přijdeme ve prospěch rychleji reagující zahraniční konkurence; trvalejším řešením je proto šíření AI usměrňovat, nikoliv blokovat, a spravedlivě rozdělovat zisky.
- Rozvíjet silné stránky Evropy v robotice a průmyslové AI. Ačkoli se zdá nepravděpodobné, že by Evropa ještě dokázala smysluplně konkurovat v oblasti velkých jazykových modelů, v nadcházející revoluci fyzické AI může sehrát klíčovou roli. To vyžaduje prověřování zahraničních investic do evropských výrobců, zpřístupnění průmyslových dat a procesního know-how domácím vývojářům AI, odstranění úzkých hrdel, která brání nadějným evropským firmám ve škálování, a navazování takových partnerství s americkými společnostmi, která nebudou představovat pouze jednorázový zisk, nýbrž dlouhodobý přínos.
- Nabídnout pozitivní vizi toho, co může AI společnosti přinést. Černé scénáře o tom, co všechno Evropě hrozí, samy o sobě k prosazení nezbytných reforem stačit nebudou. Spousta voličů se již dnes staví k umělé inteligenci odmítavě a nesmíří se s roky chaosu způsobeného jejím nástupem jen proto, abychom se vyhnuli ještě horším abstraktním scénářům. I když jsme se v tomto příběhu o formulování pozitivní vize nepokoušeli, jsme přesvědčeni, že ji Evropa naléhavě potřebuje. Svou roli při jejím utváření mají jak politické špičky, tak společenská hnutí zdola.