Europe 2031

Srpen 2026 – Rozcestí

Už v únoru německý kancléř podnikl státní návštěvu Číny. V Chang-čou si prohlédl čínské továrny zaměřené na elektromobilitu a robotiku. Podle zdrojů z jeho okolí ho ta cesta dost uzemnila, probudila pocit naléhavosti a utvrdila ho v tom, že pokud německé podniky nezrychlí tempo, čínským konkurentům už nebudou stačit. Nyní plánuje obdobnou cestu do San Francisca. Během uplynulých měsíců slýchal od lidí, které respektuje – německých byznysmenů a ekonomů i od amerických bankéřů –, že AI revoluce už opravdu probíhá. Chce to vidět na vlastní oči. Doprovází ho delegace zástupců průmyslu.

Kancléře jen tak něco neohromí, přesto se i tentokrát vrací ze své cesty zamlklejší, než když odjížděl. Uvědomuje si, že evropské elity si vývoj posledních osmnácti měsíců interpretovaly chybně. Zatímco se v Evropě debatovalo o tom, zda AI narazí na své limity, technologie postupovala kupředu rychleji, než předpovídali i ti největší optimisté. Zatímco se přemítalo o významu umělé inteligence, AI způsobila revoluci v softwarovém inženýrství a kyberbezpečnosti. A zatímco se oslavovaly iniciativy v oblasti AI suverenity, závislost na amerických poskytovatelích se jen prohloubila.

V příštích dnech kancléř vede řadu dlouhých telefonátů s francouzským prezidentem a s předsedkyní Evropské komise. Všichni tři cítí, že Evropa dospěla do bodu zlomu. Schopnosti AI dál porostou. Nic nenasvědčuje tomu, že by se měly zastavit na úrovni člověka. AI promění trhy práce, bezpečnostní architektury i mocenskou rovnováhu mezi světadíly. Evropa je závislá a nepřipravená. Má-li se otočit kormidlem, musí se to udělat hned.

Otázka je jak. Jejich techničtí poradci se přimlouvají, aby provozovatelé datacenter a další články hardwarového dodavatelského řetězce dostali od úřadů naprostou volnost. V sázce je podle nich tolik, že jsou potřeba zcela radikální kroky. AI rozpoutá novou industriální revoluci – a pokud Evropa neprojde rychlou industrializací, zůstane pozadu. Evropa musí postupovat rychleji, než o co se kdy v dobách míru pokusila.

Političtí poradci naproti tomu žádají o opatrnější přístup a varují, že vlna nevole, kterou by takový balík opatření u veřejnosti vyvolal, by pro jejich vlády mohla být osudná. Veřejnost nemá AI v lásce; Francie, Německo i EU zároveň řeší spoustu jiných důležitých problémů a nutnost takovýchto opatření by pochopilo minimum voličů. Takové „radikální kroky“ by prý mohly především radikálně urychlit jejich odchod do politického důchodu.

Září 2026 – Pozitivní vize

Na francouzsko-německém Summitu o AI suverenitě ve Štrasburku vystupují francouzský prezident a německý kancléř se společným projevem. Text jim připravili jejich političtí poradci.

Caroline to celé sleduje doma v Lille. Oba státníci hovoří o odhodlání a o údělu. Evropa si podle nich už nemůže dovolit být závislá na cizích státech v technologiích, které budou určovat její budoucnost – z čehož se ostatně už jednou poučila v energetice a obraně. Proto musí budovat vlastní hraniční AI.

Prohlašují, že jde o obrovský, ale zvládnutelný úkol. Vyžaduje to investice, jasná pravidla fair play pro americké poskytovatele, ale i motivaci veřejnosti, aby využívala evropské produkty. V projevu nechybí úderné slogany.

V následujících týdnech se novinky o evropské AI objevují téměř denně. Cílem je umlčet skeptiky a vlít lidem naději do žil. Iniciativa pro hraniční AI získává řádné finanční zázemí díky kapitálové injekci ve výši dvou miliard eur. Oznamuje se výstavba dalších čtyř gigatováren. Spouštějí se nové programy pro zavádění AI. Evropská komise zahajuje řízení proti americkému poskytovateli AI modelů za to, že nedodržuje akt o umělé inteligenci. Zahajuje s ním rovněž dvě řízení o systémovém riziku na základě nařízení o digitálních službách (DSA) kvůli tomu, jak přistupuje k AI-generovaným dezinformacím, přičemž Komise vychází z těch nejobecnějších formulací DSA.

Tím vůbec nejdůležitějším krokem, o němž se kolegové Caroline baví u kávovaru, je návrh Komise – podpořený Francií a Německem – na vytvoření „nařízení o digitální suverenitě“, jež by vyžadovalo, aby klíčové agendy veřejného sektoru do roku 2032 běžely výhradně na evropském cloudu a AI softwaru. Už žádná americká AI, žádné americké cloudy. Po vzoru evropských klimatických cílů by nařízení určilo závazné datum, které všechny přiměje brát situaci vážně. Evropským poskytovatelům by to zároveň zajistilo širokou a garantovanou základnu budoucích zákazníků.

Tyto kroky získávají pozitivní odezvu. Snaha o odstřižení od Spojených států má podporu veřejnosti a komentátoři postoj chválí coby průmyslovou politiku pro éru AI – Evropa se konečně staví za vlastní technologické firmy. Dokonce i skeptičtější kolegové Caroline uznávají, že se konečně začalo něco dít.

Někteří ekonomové a odborníci na technologickou politiku však neskrývají pochybnosti. Podle nich se už Evropa nevyhne bolestivým kompromisům. Investice jsou příliš malé a nevytvářejí dostatečně silnou vyjednávací pozici – kde jsou tržní pobídky k masivnímu budování výpočetního výkonu na evropské půdě? Cíle pro veřejné zakázky prý neřeší strukturální problémy, jako je roztříštěný jednotný trh, rigidní zákoníky práce brzdící startupy i adopci AI nebo vnitrostátní předpisy, které představují bariéru pro sektory jako zdravotnictví a právní služby. A zatímco regulační opatření podle aktu o AI jsou plně opodstatněná, kroky na základě nařízení o digitálních službách se zdají být přinejmenším zčásti politicky motivované. Neměla by si Evropa své bitvy vybírat s větším rozmyslem?

Evropské elity jsou však unavené z negativity a tohle je pozitivní vize, společná sjednocená snaha pod jednou vlajkou. Pokud mají tvůrci politik nějaké pochybnosti, většinou si je nechávají pro sebe.

Caroline pochybnosti rozhodně má. Obává se, že celý balíček opatření pro AI suverenitu vychází z předpokladu, že v Evropě bude za šest let ještě existovat sektor hraniční AI, který stojí za ochranu. Ale co když ne?

Sepíše dokument, v němž na tento problém upozorňuje a volá po opatřeních k posílení vyjednávací pozice – záložní plán pro případ, že evropský AI lídr Helios nedokáže smazat ztrátu, gigatovárny nesplní očekávání nebo že kvůli upřednostňování evropských AI produktů budou úředníci pracovat s horšími nástroji, než jakými disponují Američané. Její šéf si text pečlivě pročítá. Říká jí, že to jsou promyšlené podněty. Slibuje, že to posune výš.

V soukromí si německý kancléř s francouzským prezidentem říkají, že udělali, co bylo v jejich silách. Ani oni nemůžou prorazit všechny politické bariéry zároveň. Víc už by systém neunesl.

Červen 2027 – Dveře se zavírají

Uprostřed následujícího léta zveřejňuje čínská laboratoř Zimo váhy AI modelu na úrovni Mythosu. K útočným kybernetickým schopnostem, které Anthropic držel pod zámkem v projektu Glasswing, mají nyní přístup lidé po celém světě. A ne každý má právě ty nejlepší úmysly.

Nové schopnosti umožňují hackerům procházet starým, špatně chráněným komerčním softwarem jako nůž máslem. Evropské univerzity, nemocnice, místní samosprávy i další instituce, které si nezaplatily kybernetickou obranu na úrovni Mythosu, jsou odříznuty od vlastních systémů – na obrazovkách jim svítí adresy kryptopeněženek a nezbývá jim nic jiného než zaplatit. Šanci mají jen ti, kdo ke kyberobraně využívají umělou inteligenci, což v lidech vyvolává obrovskou zášť vůči velkým firmám: ony samy vypustily virus a teď proti němu prodávají lék, často za přemrštěné ceny.

Evropa se o důsledcích snahy o suverenitu přesvědčuje tou nejtvrdší možnou cestou. Nařízení o digitální suverenitě právě vstupuje v platnost a několik členských států s velkým předstihem upravuje pravidla pro veřejné zakázky. Americký AI lídr Atlas je v kybernetické obraně o míle napřed před evropským Heliosem. Výkupné platí nejčastěji ty úřady, které se nejpevněji držely pokynu „kupujte od Evropy“ a pořizovaly si technologie výhradně od evropských dodavatelů.

Organizace, které si pro jistotu zachovaly i smlouvy s Američany, jsou na tom lépe. I je však chrání pouze systémy druhé kategorie. Od vydání prezidentského dekretu americká vláda neformálně schvaluje uvolnění každého nového hraničního modelu. Vede to k tomu, že ty nejlepší americké kybernetické modely se do Evropy dostávají dva až šest měsíců po svém uvedení na domácí trh, tedy v době, kdy už je nebezpečně dotahují otevřené modely, a mnohem později, než k nim mají přístup američtí hackeři. Oficiálně jde o bezpečnost a dohled, neoficiálně však Washington objevil asymetrickou výhodu, které se nehodlá vzdát.

Caroline tráví většinu června telefonáty s vládami členských zemí EU. Jsou to krátké a nepříjemné rozhovory.

Zatímco situace v Evropě začíná být neúnosná, Spojené státy i Čína ohlašují přísná omezení pro poskytování hraničních AI modelů ve formě open source. Washington se odvolává na národní bezpečnost a poukazuje na akcelerující vývoj u protivníků a rychlé šíření autonomních kybernetických schopností. Peking se odvolává na společenskou stabilitu a pořádek. Obě vlády tak výjimečně dospěly ke stejnému závěru: váhy hraničních modelů jsou už příliš nebezpečné na to, aby je bylo možné poskytnout otevřeně komukoli.

Když Caroline večer po čínském prohlášení odchází z kanceláře, všímá si, že kolem ní panuje dobrá nálada. Balíček EU pro technologickou suverenitu přitom vyzdvihoval open source jako protiváhu k americké nadvládě na poli AI, a přesto se jejím kolegům teď ulevilo. Vlna vyděračského ransomwaru opadne. Útok se zpomalí a obrana srovná krok. Kolegové se shodují, že krize je zažehnána. Málokdo jako by domýšlel, co zákaz open source přinese pro rostoucí závislost Evropy.

Leden 2028 – Průběžná bilance

Šestnáct měsíců po Štrasburku pracuje Caroline v jiném týmu a na vyšší pozici.

Vývoj AI je ještě rychlejší než v roce 2026, přesně jak předpovídali ředitelé technologických firem. AI agenti nyní sami spravují tabulky, navrhují software a ovládají finanční nástroje. Jeden model vygeneruje obrázek, druhý otevře Photoshop a prokliká se padesáti iteracemi, dokud kompozice není dokonalá. Caroline sleduje představení nového agenta, jenž ovládá podnikový software bez jediného škobrtnutí a dvakrát rychleji než člověk, a z té podívané má stísněný pocit. Přední americké laboratoře mají slibně nakročeno k automatizaci samotného výzkumu AI; Atlas vstoupil na burzu, jeho tržní kapitalizace dosahuje čtyř bilionů eur a dnes už se všichni shodují, že AI je naprostým fenoménem.

Pole soupeřů navíc prořídlo, a to kvůli raketově rostoucím finančním nárokům a již roztočenému setrvačníku výzkumu a vývoje AI. Americké firmy na čtvrtém a pátém místě zaostávají výrazněji než dřív. Jedna z nich zvažuje, že svůj AI výzkum v rámci partnerství sloučí s Atlasem, další spustila paralelní cloudové služby a pokouší se o vlastní výrobu AI čipů.

Helios, který se veze na vlně evropské suverenity, si obdivuhodně drží odstup zhruba pouze rok a půl za americkou špičkou. Získává miliardy od nových evropských investorů a daří se mu udržet si klíčové odborníky.

Relativní odstup tedy zůstává stejný, což se dá považovat svým způsobem za vítězství. U absolutního odstupu je to však docela jiná kapitola. V roce 2023 představovalo osmnáct měsíců rozdíl jedné generace modelů. Dnes, při natolik zrychleném vývoji a implementaci, je to rozdíl mnoha generací. Systémy umělé inteligence také už nejsou pouhými chatboty: dnes řídí výzkum nových léčiv, automatizují matematiku i kyberbezpečnost a vykonávají velkou část práce mnoha kancelářských profesí.

Carolinin starý známý, softwarový inženýr ve francouzské retailové bance, jí u skleničky vína vypráví, jak vypadají pravidla pro AI suverenitu u jeho zaměstnavatele. V rámci nich má povoleno omezeně využívat Atlas, nesmí do něj však nahrávat žádné zásadní informace – dokonce ani pojmenovat sloupce v tabulce. Mohl by pracovat s Heliosem, ale kvalita je horší. V praxi to tedy dopadá tak, že s Atlasem pracuje na osobním notebooku a soubory si pak kopíruje.

Tentýž vzorec se opakuje ve většině velkých evropských firem. Je to veřejné tajemství.

Někteří bruselští politici však přesto neztrácejí naději.

Iniciativa pro hraniční AI běží na plné obrátky. Francie a Německo vložily do této neziskové organizace značné politické úsilí. Rozhodli se nabídnout konkurenceschopné odměny a podařilo se jim získat skutečné odborníky včetně těch, co mají zkušenosti z amerických laboratoří. Jeden z výzkumných směrů, na něž iniciativa vsadila – modely světa využitelné k trénování robotů – přináší dost nadějné výsledky a získává mezinárodní pozornost.

Rozpočet EU na rok 2028 štědře podporuje využití AI ve vědě: v lékařství, materiálových vědách, čisté energetice, tedy v oblastech, kde má Evropa stále reálnou šanci uspět. Pilotní projekty na AI adopci vykazují po krušných začátcích pozitivní výsledky. Lékaři jsou produktivnější. Učitelé hlásí zlepšené výsledky žáků.

A černé scénáře o katastrofě na pracovních trzích se zatím rovněž nenaplňují. K citelnému úbytku pracovních míst nedochází ani v odvětvích s vysokou mírou adopce AI. A těm, kdo dokážou efektivně koordinovat systémy AI (konzultanti, právníci, programátoři, analytici či designéři) postupně roste produktivita i mzdy. S tím, jak umělá inteligence přebírá rutinní dřinu, nabývá na významu vlastní úsudek, vztahy s klienty a osobní odpovědnost.

Jeden z evropských premiérů v rozhovoru přiznává, že Evropa měla pomalejší rozjezd, trvá však na tom, že nyní už ztrátu dohání a že evropská AI podněcuje nový boom produktivity. Caroline se o tom zmíní Christianovi, když dorazí domů.

Květen 2028 – Výpočetní krize

Svět nyní lační po větším výpočetním výkonu.

Každé dosavadní úzké hrdlo v dodavatelském řetězci AI čipů se nakonec podařilo nějak obejít. Když byl nedostatek továren na čipy, TSMC a Samsung jich jednoduše postavily víc. Když americké rozvodné sítě nedokázaly utáhnout další datacentra, laboratoře nakoupily mobilní generátory a začaly si vyrábět elektřinu přímo na místě. Když se ztenčily dodávky vysokorychlostních paměťových čipů, zprioritizovala se jejich výroba na úkor spotřebního zboží (ceny smartphonů sice prudce stouply, ale to velké firmy tolik netrápilo). Ale tohle úzké hrdlo je jiné.

Jedinou společností schopnou vyrábět EUV stroje, které TSMC k produkci AI čipů využívá, je nizozemský polovodičový gigant ASML. Jeho roční produkce stoupla ze 60 na 85 strojů, což však tváří v tvář raketově rostoucí poptávce po AI zdaleka nestačí. ASML se přitom opírá o více než 5 000 subdodavatelů. Stačí, aby jediný z nich nesplnil plán, a celý řetězec se zpomalí. Tyto stroje jsou tak složité, že vylepšení každé z jejich 100 000 součástek vyžaduje člověka s doktorátem a roky specializované praxe. A takoví experti nerostou na stromech.

Washingtonu se pranic nelíbí, že ASML některé ze svých starších imerzních fotolitografických strojů, označovaných jako „DUVi“, stále dodává vybraným čínským firmám, které s jejich pomocí vyrábějí o něco méně pokročilé čínské čipy pro AI.

Poté, co Spojené státy a Čína na chvíli našly společnou řeč ohledně open source, jejich vztahy za poslední rok opět ochladly. Washington se obává, že až Čína dobuduje vlastní polovodičový průmysl, předstihne ve výrobě USA. Čína závratným tempem navyšuje své energetické zdroje, americká produkce elektřiny oproti tomu spíše stagnuje. Pokud se z AI stane hra o to, kdo postaví nejvíce datacenter, Čína z dlouhodobého hlediska zvítězí. Peking se pro změnu obává, že než stihne plně rozvinout svůj polovodičový ekosystém, Washington získá nedostižný náskok v oblasti vojenské AI. Toho by Spojené státy mohly využít k vynucení geopolitických ústupků. Číňanům nepřidává na klidu ani to, že někteří ředitelé amerických AI firem otevřeně mluví o tom, že by vojenskou umělou inteligenci využili k „demokratizaci“ autokratických režimů.

Washington si začíná uvědomovat, že na akci má jen velmi málo času. Jeho náskok v oblasti AI je z velké části výsledkem chytré regulace vývozu nizozemských EUV a amerických AI čipů, kterou zavedl před lety. Teď proto ještě víc přitvrzuje. Stupňuje nátlak na Haag, aby zablokoval zbývající export i servis strojů DUVi ze strany ASML. Jde o zásadní eskalaci, protože Čína tyto stroje používá rovněž k výrobě čipů pro běžné spotřební zboží, jako jsou smartphony a notebooky.

Nizozemci se brání a hledají podporu u ostatních členských států EU. Argumentaci Washingtonu sice rozumí, ale nechtějí se nechat komandovat a už vůbec nechtějí být vtaženi do velmocenského konfliktu tou vládou USA, která Evropu poslední dva roky jen šikanuje.

Komise sice Nizozemce podporuje, ale několik členských států má hrůzu z americké odvety, pokud bude Evropa stroje dál vyvážet. Společný evropský postoj se tak drolí ještě dřív, než se stihl pořádně zformovat.

Nizozemci se cítí zrazeni a obracejí se na Japonsko a Jižní Koreu (země se srovnatelně důležitým postavením v hardwarovém dodavatelském řetězci, které rovněž čelí americkému tlaku) ve snaze zkoordinovat společnou reakci. Jenže obě asijské vlády zůstávají silně závislé na vojenské podpoře USA a zrovna v minulých týdnech tam „pro jistotu“ zavítali vysoce postavení američtí představitelé. Proto se obě země zdvořile omlouvají.

Když Nizozemci neustupují, Washington přechází k výhrůžkám. Může uplatnit takzvané pravidlo o zahraničních přímých produktech, které mu umožňuje uplatňovat jurisdikci nad jakýmkoli výrobkem vyrobeným kdekoli na světě, pokud k tomu byly využity americké technologie nebo software. Stejný prostředek použil Washington v roce 2020 k ochromení Huawei. Stroje od ASML tato kritéria splňují hned několikanásobně. Stačí, aby firma prodala do Číny jediné další DUVi, a ocitne se v rozporu s americkými zákony. Firmě by hrozily likvidační sankce – odebrání vývozních oprávnění, finanční pokuty a teoreticky i trestní odpovědnost konkrétních manažerů. Takové sankce by přitom poškodily i samotné Spojené státy, které jsou na strojích od ASML závislé. ASML si však nemůže dovolit riskovat, že Washington pouze blafuje. Nizozemci kapitulují.

Caroline si v Bruselu tyto novinky čte na telefonu mezi jednáními. Vybaví se jí její zpráva z roku 2026 o nutnosti posílení vyjednávací pozice. Vzpomíná na přátelský výraz na šéfově tváři, když jí tehdy říkal, že to jsou promyšlené podněty.

Srpen 2028 – Nápis na zdi

Modely AI už nepřemýšlí v angličtině.

Nové systémy své myšlenky nezapisují do virtuálního zápisníku, srozumitelného pro lidi, jako to fungovalo od začátku roku 2025. Místo toho teď zpracovávají dlouhé řady čísel, takzvané vysokorozměrné vektory, jimž nedokáže pořádně porozumět nikdo, dokonce ani jiná AI. Jelikož už modely nemusí převádět své komplexní myšlenky do angličtiny, uvažují rychleji a hlouběji. To vede ke skokovému zlepšení jejich inteligence a schopností.

Bezpečnostní výzkumníci, kteří tento vývoj monitorují, bijí na poplach – o tyto interní poznámky modelu se totiž opírala velká část dosavadních kontrolních metod. Jak teď poznáme, zda modely tajně nesledují své vlastní cíle? Jak můžou kontrolní mechanismy proti zneužití zachytit podezřelé chování modelů, když neexistuje možnost sledovat jejich myšlenkové pochody? V Bruselu tlačí odborníci na Evropský úřad pro AI, aby vývojáře donutil vrátit se k systémům využívajícím virtuální zápisníky, případně aby předložili jiné důkazy, že rozumějí tomu, co se děje „pod kapotou“. Jenže úřad už vede vyostřená soudní řízení se dvěma americkými firmami. Další eskalaci by transatlantické vztahy neustály.

Pro většinu lidí se však hlavní změna odehrává v rovině schopností modelů. Pokud AI dříve nedokázala spolehlivě dokončit vícedenní výzkumné projekty, nyní už to bez potíží zvládá. V USA zaměstnavatelé, kteří s propouštěním dosud váhali, nyní rozdávají padáky ve velkém. Nabírání juniorních pracovníků dál stagnuje. Nezaměstnanost prudce stoupá.

Evropa na pracovních trzích tak silné otřesy nezažívá, ale zároveň vykazuje pomalejší růst: její ekonomika roste o 1,6 %, zatímco ta americká si připisuje 3,8 %. Ten kontrast je nepopiratelný a obecně se přisuzuje tomu, jak rozdílně obě ekonomiky zužitkovávají hodnotu vytvářenou AI. Evropa má víceméně přístup ke stejným modelům, nedokáže z nich však vytěžit stejné ekonomické zisky. Příčiny jsou tři.

Tou první je vlastnictví. Všechny AI společnosti i poskytovatelé infrastruktury, jejichž tržby teď raketově rostou, totiž sídlí v USA. Evropské AI startupy sice existují, ale velká investiční kola táhne americký venture kapitál – a slibně rostoucí podniky čím dál častěji přesidlují do zámoří.

Druhou příčinou je zavádění do praxe. Navzdory evropským pilotním projektům na AI adopci postupují americké firmy při integraci hraniční AI do svých pracovních postupů mnohem dravěji. Část evropských firem brzdí roztříštěná pravidla, jiné neochota managementu riskovat nebo vnitřní předpisy trvající na využívání domácích alternativ i na úkor kvality. Milánská advokátní kancelář, která si dříve za svou znalost italského obchodního práva účtovala prémiové sazby, dnes soupeří s americkou firmou, jejíž AI zvládá zároveň italskou, francouzskou i německou jurisdikci, a to rychleji a levněji. Právníci italské kanceláře stále nemají umožněno využívat špičkové modely. Stejný vzorec se opakuje v poradenství, softwaru, marketingu a financích.

A třetí příčinou je to, co se děje s firmami, které AI zavádějí naplno. Řada amerických středních podniků dokáže AI přizpůsobit svou strukturu v řádu měsíců, zploští hierarchii, zmenší týmy a zrychlí cykly; zatímco evropským podnikům to často trvá roky. Podnikové rady zpomalují plošné nasazování pokročilých AI nástrojů, pracovněprávní ochrana zase ztěžuje propouštění zaměstnanců, jejichž práci lze automatizovat – a jejichž pracovní síla by se jinak uplatnila v segmentech trhu, které naopak trpí nedostatkem pracovních sil. Některým zaměstnancům AI skokově zvyšuje produktivitu, ale malý (leč narůstající) počet evropských pracovníků začíná práci spíše předstírat: přihlásí se do systému, zúčastní se schůzek, ale zbytek agendy přenechají AI agentům, kteří ji vyřídí za zlomek času. To má samozřejmě své výhody – více času na rodinu, dlouhé obědy a odpolední procházky. Má to však i stinnou stránku: podniky platí jak za AI, tak za neproduktivní lidskou sílu, a kapitál určený na rozvoj se dál utápí v udržování stávajících struktur.

To vše se odehrává v době, kdy evropské hospodářství už tak čelí vážným potížím – jeho klíčová výrobní odvětví se stále častěji přesouvají za oceán a k nejhůře postiženým patří kdysi opěvované automobilky. Protože jim tak trochu ujel vlak s elektromobilitou, čelí nyní enormnímu tlaku levnějších a kvalitnějších čínských vozidel, což pro miliony jejich zaměstnanců znamená nejistou budoucnost.

V Evropě navíc v tuto chvíli začíná také erodovat základ daně. Peníze, které dříve plynuly pracujícím, nyní čím dál častěji končí u amerických korporací a jejich investorů a velká část protéká daňovými ráji mimo dosah evropských státních správ. Zároveň po celém regionu mírně rostou počty žádostí o podporu v nezaměstnanosti. Sice ne nijak dramaticky, ale čísla z USA jasně naznačují, kam celý vývoj spěje. Boom kolem AI navíc tlačí vzhůru globální úrokové sazby, takže země jako Francie musí na splácení státního dluhu vynakládat stále větší podíl rozpočtu.

Listopad 2028 – Vox populi

V USA probíhají prezidentské volby. Svět jako vždy tají dech.

Ústředním tématem kampaně sice byla umělá inteligence, ale úplně v jiném světle, než jak by si technologický sektor představoval. Většina Američanů se od AI odvrací. Ekologické organizace děsí spotřeba energie v datacentrech. Odbory mají strach o práci. Učitelé chtějí AI dostat pryč ze tříd, právníci ze soudních síní.

S tvrdým programem proti AI kandidovali v primárkách populisté zleva i zprava. Volali po pozastavení výstavby datacenter, ochraně zaměstnanců, zákazu AI ve vzdělávání a zavedení věkových omezení. Do závěrečného klání sice postoupili středovější kandidáti, jimž v kampaních pomohly silné vazby na průmysl, ale společenská nálada nikam nevyprchala. Lidé jsou rozhořčení.

Odpor vůči AI sice prostupuje celým politickým spektrem, ale společnost to nesjednocuje. Příkopy se prohlubují, a to nejen mezi demokraty a republikány. Vznikají i mezi elitou využívající AI naplno a střední třídou, jež tuto technologii považuje za děsivou, dehumanizující či nemorální a zároveň pozoruje z první řady narůstající nerovnosti. Lidé stále častěji vycházejí do ulic, šéfové hned několika technologických firem čelili pokusům o atentát. Jedno z datacenter se nedávno stalo terčem žhářského útoku. Americká vláda ale proti umělé inteligenci tvrdě zakročit nemůže; nový prezident je totiž stejně jako ten předchozí přesvědčen, že USA musí vyhrát závod v AI nad Čínou, jinak by čelily nepřijatelným hrozbám pro národní bezpečnost. A tak místo aby splnil požadavky veřejnosti, přichází jen s pár provizorními řešeními, kterými se snaží situaci uklidnit.

Odpor vůči AI se šíří i po Evropě. Lidé zuří na americké technologické firmy a požadují, aby vlády začaly jednat. Volají po robustnějších záchranných sítích, aniž by tušili, že Evropa si sotva může dovolit i ty stávající.

Evropské AI firmy mezitím stále více zaostávají.

Propast mezi Heliosem a Atlasem se dál rozevírá, navzdory veřejným investicím, dotacím na výpočetní výkon i zvýhodňování v rámci veřejných zakázek. Americké laboratoře jsou poháněny roji AI agentů, kteří si sami píšou většinu vlastního kódu. Vývoj algoritmů díky tomu postupuje víc než dvojnásobnou rychlostí oproti dobám, kdy byl odkázaný pouze na lidi. Ještě překotnějšímu vývoji brání pouze omezený výpočetní výkon – a to ho má Atlas k dispozici víc než kdokoli v historii. Zdroje Heliosu jsou řádově jinde, zároveň nemůže interně využívat nejlepší americké modely, a tak je jeho akcelerace výzkumu prakticky zanedbatelná. Propast se dál prohlubuje každý měsíc.

Státní iniciativy sice přinášejí celospolečenský užitek, evropskou suverenitu však nijak zásadně neposilují. Iniciativa pro hraniční AI zaznamenala ohromný posun v oblasti interpretability čili vysvětlitelnosti chování modelů, což přispívá globálně k větší spolehlivosti AI, avšak úspěšný program modelů světa pro robotiku padl do cizích rukou: jakmile se začaly dostavovat první výsledky, Atlas zpozorněl, bleskově postavil vlastní tým a příslibem astronomických rozpočtů na výpočetní výkon se mu podařilo přetáhnout čtyři nejlepší výzkumníky z evropské iniciativy. „Rádi bychom zůstali,“ říkali kolegům při odchodu, „evropskému projektu věříme a chceme pomoct.“ Nicméně v určitých chvílích jen víra nestačí.

Veřejnosti je jasné, že velkolepá unijní AI strategie selhává. Investice do předních evropských firem jako Helios k dostižení konkurence nepomohly. Regulační opatření v rámci nařízení o digitálních službách podmínky na trhu nenarovnala – jejich nejviditelnějším výsledkem je to, že popudila Američany a zhoršila vztahy mezi EU a USA.

Evropa už však do celého projektu investovala ohromný politický i finanční kapitál a přiznat si neúspěch by znamenalo přiznat si, že zbytečně promrhala dva roky a desítky miliard eur. Proto raději ještě přitvrzuje.

Evropská komise oznamuje vznik nového Evropského fondu pro AI suverenitu o objemu 20 miliard eur, který cílí na fotoniku, edge AI a další paradigmata očekávané „příští vlny“. Je to očividně velmi nejistá sázka. Tytéž instituce, jež nedokázaly proměnit peníze v hraniční schopnosti AI, teď mají dostat další pokus – jenže cíl je teď ještě obtížnější a času je ještě méně. Podle polského europoslance, s nímž se Caroline baví u rautu, je tohle snad první případ v dějinách, kdy někdo navyšuje sázku, přestože má úplně prázdné ruce.

Objevují se trhliny. V Německu vévodí preferencím před nadcházejícími volbami populistická strana, jež vsadila na program otevřeně namířený proti AI – Zastavte stroje, zachraňte německá pracovní místa. V Itálii, kde jsou euroskeptické vlády už půl desetiletí normou, vedou populistické strany otevřenou kampaň za referendum o členství v EU.

V Paříži dochází trpělivost. Elysejský palác už nevěří, že unijní plán přinese výsledky v potřebném časovém horizontu. Helios, jediný relevantní evropský hráč v oblasti velkých jazykových modelů, by mohl být jen pár měsíců od definitivního vyřazení ze hry. Po intenzivních jednáních Francie oznamuje státní investici do Heliosu ve výši 15 miliard eur, výměnou za 17% podíl, křeslo ve správní radě a právo veta při budoucích kolech financování.

Leden 2029 – Sny o robotí ekonomice

Čínská AI strategie není nepodobná té unijní, až na jeden klíčový detail: zdá se, že nese výsledky. Stejně jako Brusel i Peking podporuje své nejnadějnější firmy, chrání odvětví dotacemi a pravidly pro veřejné zakázky a prosazuje rychlou adopci AI. Centralizovanému autoritářskému státu se však vize prosazuje snáze než sedmadvaceti rozhádaným liberálně-demokratickým státům. Když byly v Číně výpočetní kapacity roztříštěné mezi různé laboratoře, tamní komunistická strana jim jednoduše nařídila sloučit zdroje; Evropská komise takové pravomoci nemá. Čína má navíc širší základnu lidských talentů a přístup ke spoustě levné energie. Nejvyspělejší čínské laboratoře zaostávají za těmi americkými o necelý rok.

Zásadní je, že Čína nepokládá za nutné, aby její strategie závisela na absolutním prvenství v oblasti kognitivní AI. Záměrem vlády od začátku bylo využít umělou inteligenci primárně k podpoře materiální ekonomiky a drží si značnou převahu ve výrobě robotů. Masivní státní dotace vyhnaly roční produkci humanoidů nad jeden milion kusů; domácího robota dnes pořídíte za 10 000 eur. Ve městech jako Šen-čen je zcela běžné vídat humanoidy uklízející ulice nebo čtyřnohé roboty doručující balíky. Peking sází na to, že v AI stačí být v těsném závěsu za Silicon Valley, a jak postupně vyvstávají nové schopnosti využitelné v robotice, čínský náskok v robotickém průmyslu se začne naplno vyplácet.

Tato sázka se stále ukazuje jako realistická a v USA rostou obavy. Američtí politici začínají závod v AI s Čínou označovat za druhou studenou válku. Napětí se dále vystupňovalo poté, co Spojené státy přinutily ASML zastavit vývoz do Číny, a Peking i Washington od té doby posílily bezpečnostní opatření kolem svého vývoje AI. V USA výzkumníky prověřují tajné služby a bez bezpečnostní prověrky se nedostanou k vahám hraničních modelů; federální vláda navíc Čínu pravidelně obviňuje z krádeží algoritmického know-how. Čína částečně znárodnila společnost Zimo a do podpory AI se pokládá celou svou těžkou vahou. Když v blízkosti významného datacentra Zimo dojde k výpadku elektrické sítě, okamžitě se vyrojí spekulace, že šlo o kybernetický útok podporovaný USA a poháněný AI.

Duben 2029 – VIP přístup

Poptávka po AI strmě stoupá a nabídka výpočetního výkonu jí nestačí. Vývojáři omezují a zdražují přístup ke svým hraničním modelům, firmy se mohou po tokenech utlouct.

Americké firmy provozují 70 % světového výpočetního výkonu pro AI a své služby prodávají po celém světě. V praxi to znamená, že americká infrastruktura pomáhá cizím firmám k vyšší produktivitě, cizím armádám k větší akceschopnosti a cizím laboratořím k lepší konkurenceschopnosti (ačkoli v posledním případě se tak neděje prostřednictvím legálního prodeje, nýbrž ilegálních destilačních útoků). Washingtonu to dělá den ode dne větší starosti.

Americké národně-bezpečnostní prověrky už získaly oficiální rámec, na jejich dobrovolnost už si nikdo ani nehraje. Přístup k nejvyspělejším modelům je automaticky omezován, mimo jiné kvůli šetření výpočetní kapacity pro americké zákazníky. Jako první se k nim dostávají domácí vládní úřady, po nich vlády spojenců; nepřátelské státy vůbec.

Samotný přístup k modelům a jejich vahám je však jen jedna strana mince. Nedostatkový compute znamená, že i samotná inference (provoz modelů) je drahá záležitost, a v dubnu už toho má Washington dost. Kromě omezování přístupu začne omezovat také samotné využívání, a to i pro spřátelené země.

Nařízení FISR o službách hraniční inference (Frontier Inference Services Rule) je licenční režim rozčleněný podle států. Země 1. kategorie – blízcí spojenci, jako jsou anglofonní státy sdílející zpravodajské informace v rámci uskupení „Five Eyes“, ale i Japonsko, Jižní Korea, Tchaj-wan a Nizozemsko – získávají neomezený komerční přístup a podléhají jen mírným ohlašovacím povinnostem. Země 3. kategorie – nepřátelské státy jako Írán, Rusko a Čína – mají přístup standardně zcela zakázán. Většina evropských států se ocitá uprostřed, mezi zhruba stovkou zemí 2. kategorie. FISR stanovuje, že zákazníkům z druhé skupiny smí v součtu připadnout maximálně 25 % inference z hraničních modelů jakéhokoli poskytovatele, přičemž jednotlivé licence se posuzují podle řady kritérií včetně „souladu s národně-bezpečnostními zájmy USA“.

Pro Brusel je klíčovým číslem právě oněch 25 %, což není zrovna dobrá zpráva. Evropští zákazníci už nyní spotřebovávají bezmála čtvrtinu americké hraniční inference. Kdyby se o tento podíl měla Evropa spravedlivě dělit s dalšími osmdesáti státy, musely by se evropské kvóty snížit na polovinu. Během týdne začnou evropským firemním zákazníkům, kteří nepodepsali dlouhodobé kontrakty, chodit oznámení o snižování limitů a zvyšování cen. Nemohou ani přejít k jiné laboratoři, protože stejná pravidla platí pro všechny americké poskytovatele.

Evropa je závislá na americké AI, nicméně Spojené státy na Evropě nijak závislé nejsou. Výpočetní výkon je nyní natolik nedostatkový, že ztráta evropských zákazníků se na ziscích velkých firem nijak znatelně neprojevuje: stejně už narážely na kapacitní limity, takže inferenci, kterou najednou nedodávají do Evropy, přesměrují k uspokojení nenaplněné americké poptávky nebo prostě do vlastního interního výzkumu a vývoje. Atlas i jeho konkurenti sice za zavřenými dveřmi naléhají na Bílý dům, aby svůj postoj zmírnil (restrikce totiž znamenají riziko uzavření budoucích trhů a z hlediska PR jde o katastrofu), své obavy se však zdráhají vyjádřit veřejně, protože čím více přibývá národně-bezpečnostních restrikcí kolem AI, tím důležitější je udržet si s federální vládou dobré vztahy. Kromě toho se soustřeďují na to, aby vyhrály závod ve schopnostech modelů a aby udrželi kontrolu nad systémy, které jsou čím dál chytřejší než jejich lidští autoři. Washington tak není pod žádným výraznějším tlakem.

Brusel narychlo svolává mimořádné zasedání Evropské rady. Francouzští a němečtí ministři míří do Washingtonu, aby zažádali o zařazení do 1. kategorie. Dozvídají se, že 2. kategorie lépe odráží „současný stav bilaterálních vztahů“.

Shrnutí rozhovorů si Caroline pročítá v metru cestou domů. Celou dobu věděla, že tahle chvíle přijde. I tak je to pro ni tvrdá rána.

Květen 2029 – Ztráta kontroly

Týden po zavedení inferenčních limitů drnčí v evropských metropolích telefony; firmy se v panice snaží oddálit nevyhnutelné. Generální ředitel francouzské energetické společnosti volá do Elysejského paláce s tím, že jeho kyberbezpečnostní týmy už teď nestíhají čelit AI útokům a snížení přístupu k hraničním americkým modelům na polovinu by výrazně ohrozilo kritickou infrastrukturu.

Šéf dánského logistického giganta sděluje premiérovi, že po letech optimalizací je firma závislá na amerických systémech, které teď nedokáže snadno nahradit, a v ohrožení je tak celý její obchodní model. Německá delegace menších podniků varuje kancléře, že už samotný nárůst cen tisícům malých firem zcela znemožní využití pokročilé AI.

Evropské podniky, které prozíravě pozastavily nebo zrušily své snahy o suverénní AI, po léta přizpůsobovaly firemní procesy nejkvalitnějším AI agentům. Teď jim hrozí, že jim tito agenti zmizí přímo pod rukama. Evropské alternativy zaostávají téměř o dva roky. Čínské alternativy pak nepředstavují reálnou možnost pro nikoho, kdo má oddělení compliance.

V Bruselu už teď konečně nikdo netvrdí, že je umělá inteligence přeceňovaná. Slovo „bublina“ Caroline neslyšela už řadu měsíců. Její šéf, který dříve tvrdil, že Caroline přehání, teď tráví celé dny na telefonu s unijními státníky a pokouší se hasit ty největší požáry. V úterý odpoledne se zastaví u jejího stolu se dvěma hrnky kávy a jeden jí podá. Popíjejí téměř beze slov. Caroline dojde, že to je z jeho strany největší náznak omluvy, kterého je aktuálně schopen.

Problém teď už vidí všichni. Jenže vidět ho a dokázat ho vyřešit jsou dvě velmi odlišné věci. Poptávka po modelech Heliosu závratně stoupá a dalece přesahuje dostupné kapacity. Gigatovárny se sice konečně staví, ale zprovozněny budou až příští rok – a i tehdy pokryjí jen nepatrný zlomek toho, co by bylo potřeba k překonání současné propasti.

Evropská ekonomika se dusí. Po sérii napjatých telefonátů s Washingtonem se evropští lídři shodují, že je třeba podniknout něco drastického. Poprvé ve své historii zahajuje Evropská komise formální vyšetřování na základě „nástroje proti ekonomickému nátlaku“, kterému se přezdívá obchodní bazuka už od dob, kdy šlo jen o odstrašující prostředek a nikdo reálně nečekal, že někdy dojde k „výstřelu“.

Čtyřměsíční zkoumání vede k jednoznačnému závěru – FISR je ekonomickým nátlakem. Analýza však přichází i s nepříjemným zjištěním: přímočará odveta by byla kontraproduktivní. Cla na americké cloudové a digitální služby by akorát tak zdražila inferenci hraničních modelů, o kterou se evropské podniky už teď zoufale perou. Vyloučení amerických poskytovatelů z veřejných zakázek (což by před deseti lety Američany citelně zabolelo) by vyznělo naprázdno, protože přesně to už řeší nařízení o digitální suverenitě.

Navrhovaná protiopatření proto sahají po méně zjevných možnostech bazuky: pozastavení ochrany duševního vlastnictví pro americké laboratoře v rámci jednotného trhu a prověřování či blokování akvizic evropských firem těmi americkými. Jsou nastavena tak, aby zasáhla washingtonské exportéry, ale zároveň se nedotkla vlastních evropských rozpočtů na výpočetní výkon.

Nejbolestivější opatření míří na fotolitografický dodavatelský řetězec: omezení exportu a servisu ze strany ASML pro americké továrny na čipy v Arizoně. Je to však také zbraň nejtěžšího kalibru, která může vyvolat odvetu, kterou si Evropa dost možná nemůže dovolit.

Při hlasování však návrh potřebnou kvalifikovanou většinu nezíská. Nizozemsko a Irsko hlasují proti a odvolávají se na transatlantické vztahy. Kvůli obavám před Ruskem se k nim přidává i Polsko a pobaltské státy. Itálie se zdržuje hlasování. Vysoký úředník Komise novinářům na kameru vysvětluje, že za výsledkem stojí „rozdílné posouzení strategické situace jednotlivými státy“. Mimo kameru pak francouzský úředník stejným novinářům říká, že v použití zbraně, kterou tvořili celé desetiletí, delegátům brání příliš velký strach z Washingtonu.

Caroline tráví většinu léta na krizových schůzkách. Ti samí lidé, kteří jí ještě před pár lety tvrdili, že se nic neděje, se jí teď ptají, jestli se s tím dá ještě vůbec něco dělat. Odpovídá jim, že prostor pro jakoukoli smysluplnou reakci se uzavřel někdy mezi lety 2025 a 2027. Teď už lze jen minimalizovat škody.

Únor 2030 – Otřes na trhu práce

Evropská idyla předstírané práce, kdy lidé chodili zahradničit, zatímco za ně pracovali AI agenti, a firmy je nesměly propustit, nemá dlouhého trvání.

Evropské podniky, které musí dál platit plné stavy zaměstnanců, nedokážou konkurovat svým štíhlejším americkým rivalům, zvlášť když je navíc brzdí i méně kvalitní modely a omezenější a dražší inference. První otřesy zaznamenají odvětví, která jsou vlivu AI vystavena nejpříměji. Softwarové firmy přicházejí o zakázky, protože americká konkurence dodává produkty rychleji a za zlomek ceny. Středně velké poradenské firmy zjišťují, že jejich doporučení zvládnou hraniční AI modely bez potíží předvídat, a samy tak nemají čím přispět.

A aby toho nebylo málo, systémy AI se dál a dál zdokonalují. Za poslední překážku na cestě k opravdové automatizaci kognitivní práce se často označovalo kontinuální učení. Zatímco lidští pracovníci si během své kariéry postupně budují kontext, schopnost úsudku a implicitní znalosti, systémy AI každou novou konverzaci začínaly se stejnými zmrazenými vahami. Tento handicap sice částečně kompenzovala dlouhá kontextová okna a externí paměť, model se ale během ostrého provozu nikdy nic nového doopravdy nenaučil.

To už ale neplatí. Když nejnovější model Atlasu stráví šest týdnů v konzultační firmě, osvojí si její styl psaní. Naučí se, kdo má před kým respekt, kteří klienti těžce nesou špatné zprávy nebo na koho ze seniorních pracovníků se lze nejvíc spolehnout. Fungování v praxi má sice své mouchy, ale selhání jsou ojedinělá a výsledky za tu cenu stojí. Ohroženy jsou tak nově i ty kognitivní profese, které se dosud považovaly za bezpečné díky potřebě citlivého posuzování kontextu nebo těžko přenositelnému institucionálnímu know-how.

Vysloveně kvůli AI dostane výpověď málokdo, problém však tkví v tom, že firmy paralyzované krizovým režimem neotevírají nové pozice. Možnosti uplatnění čerstvých absolventů jsou na tom nejhůř, co kdo pamatuje. Nábor zmrazily nebo zredukovaly advokátní, finanční i účetní firmy; v podstatě všichni ti, kdo stále zvládají zaplatit nejpokročilejší AI, případně kdysi prozíravě uzavřeli dlouhodobé smlouvy.

Carolinin mladší bratr loni v létě dokončil magistra v oboru logistického managementu a od té doby hledá práci. Jednou měsíčně spolu v Paříži zajdou na večeři – účet platí ona – a bratr se vyptává, jestli by se neměl rekvalifikovat. Caroline neví, co na to říct. Personál chybí třeba v ošetřovatelských profesích, ale jemu se dělá zle při pohledu na krev. Na manuální řemesla není stavěný. Bratr jen pokývne hlavou, objedná si další pivo a Caroline ho nechá změnit téma.

Politici, kteří si kariéru postavili na brojení proti AI, se teď dočkávají zadostiučinění. Ti, kteří si nechávali zadní vrátka, teď horečně improvizují. V evropských městech jsou na denním pořádku pouliční protesty – jedni požadují ochranu zaměstnanců, druzí zákaz americké AI, jiní zákaz veškeré AI a všichni do jednoho se dožadují toho, aby s tím někdo někde v nějaké budově konečně něco udělal.

Evropské zpravodajské služby už přes rok upozorňují na koordinované informační operace zacílené na evropské publikum. Tyto narativy úmyslně brnkají na strunu nejsilnějších obav: Evropu drancují americké technologie, Washington se k nám chová jako k vazalovi a transatlantické vztahy fungují jako jednosměrka. Nic z toho není vyloženě lež. Haag a Berlín zveřejňují analýzy těchto operací, stopy údajně vedou do Pekingu. Veřejnosti je to ale celkem jedno – s podstatou těchto obav totiž v zásadě souhlasí, ať už je přiživuje kdokoli.

Červen 2030 – Nabídka, kterou nelze odmítnout

Lídrem v robotice je Čína. Teď se do ní ale po hlavě vrhá i Atlas.

Představuje plán investovat stovky miliard do průmyslových dat a výrobních kapacit s cílem vyrábět roboty v objemech srovnatelných s Čínou. Generální ředitel Atlasu popisuje své uvažování: Amerika si stále udržuje náskok v AI softwaru. Nový tým Atlasu pro modely světa dokázal rozlousknout poslední softwarové oříšky, které bránily nástupu univerzální robotiky. Vybudovat fyzické dodavatelské řetězce však trvá celé roky. Pokud je Atlas stihne dokončit dřív než jeho rivalové, výhoda se bude dále kumulovat – brzy budou roboti stavět továrny na výrobu robotů, stejně jako dnes AI píše kód pro zdokonalení AI.

Srovnat krok s Čínou však bude vyžadovat hodně úsilí. Postavit novou továrnu na roboty trvá v USA dva roky, v Číně sedm měsíců. Deset let překotné expanze datacenter přivedlo USA na hranu energetických kapacit a v Američanech vyvolalo odpor ke všemu, co souvisí s AI. Nové provozy narážejí na odpor místních obyvatel a politici jednotlivých států se stavějí na stranu svých voličů. Rychlý ekonomický růst je nepopiratelný, naráží však na limity infrastruktury, nerovnosti a veřejné mínění.

Šéf Atlasu se proto rozhodne, že nejrychlejší cesta nevede přes novou výstavbu, nýbrž přes odkoupení a přestavbu již stojících továren. S podporou spřátelených investičních fondů začíná skupovat průmyslové podniky s dostatkem využitelných ploch, které lze přebudovat na výrobu kolových, čtyřnohých a humanoidních robotů.

Velmi vysoko na tomto seznamu figurují evropské automobilky. Po letech tlaku čínské konkurence se největší německá automobilka potácí na pokraji bankrotu. Její tržní hodnota se oproti maximu z doby před nástupem elektromobilů propadla o 80 % na 18 miliard eur. Pro Atlas, který má dnes hodnotu 13 bilionů dolarů, jsou to jen drobné. A investice se bohatě vrátí. Německé pracovní právo výrobce nutilo udržovat naddimenzované počty zaměstnanců. Jejich mzdy není z čeho vyplácet a akcionáři už dva roky intenzivně hledají kupce. Pro firmu, která shání high-tech průmyslové zázemí pro produkci desítek milionů robotů ročně, je to ideální příležitost.

Berlín se staví proti. Zablokuje prodej s odvoláním na národní bezpečnost, ale zasvěcení vědí, že jde spíše o národní hrdost.

Atlas nehodlá ustoupit. Jeho ředitel se obrací na amerického prezidenta; ten se už dříve nechal slyšet, že kdo ovládne robotiku, ovládne i ekonomiku a že Čína postupuje vpřed rychleji, než je Washington ochoten tolerovat. Do dvaasedmdesáti hodin Bílý dům oznamuje, že na dovoz evropských automobilů uvaluje astronomická cla. Oficiálně nemá tento krok s pokusem o koupi automobilky nic společného.

O tři týdny později je oznámen prodej, navenek maskovaný jako partnerství. Německý stát získá v novém subjektu dvacetiprocentní podíl a stávající představenstvo si ponechá formální kontrolu. V tiskové zprávě hned jedenáctkrát zazní slovo „evropský“.

Nicméně v zákulisí má hlavní slovo Atlas. Zajistil si provozní většinu, licenční práva k výrobní platformě a předkupní právo při jakémkoli budoucím navyšování kapitálu. Zisky plynou přes holdingovou společnost ve státě Delaware. Berlín si sice zachoval tvář, ale tím to končí.

V následujících měsících se stejný vzorec opakuje ještě několikrát. Představenstva mají fiduciární povinnost jednat v zájmu akcionářů, a když nabídka výrazně převyšuje tržní hodnotu a alternativou je insolvence, jsou zájmy akcionářů zcela zřejmé. Americké firmy postupně pohlcují a transformují jednoho high-tech výrobce za druhým – od robotiky přes letectví až po specializované strojírenství. Podle oficiálních stanovisek tento postup chrání pracovní místa a udržuje klíčové provozy na evropské půdě, nicméně ve skutečnosti nemá Evropa žádnou reálnou protinabídku.

Srpen 2030 – Kolaps modelu

Spojené státy se nesnaží zničit Evropu. Snaží se porazit Čínu v závodě, v němž podle nich jde o přežití. Avšak z pozice Caroline je těžké v tom vidět rozdíl.

Evropa už si jednou něčím podobným prošla po finanční krizi v roce 2008. Sociální výdaje rostou zrovna ve chvíli, kdy klesají příjmy z daní. Vlády si půjčují v očekávání budoucího růstu, který nepřichází. Věřitelé zpřísňují úvěrové podmínky. Političtí představitelé mají na výběr z čím dál méně čím dál horších alternativ.

V Paříži předkládá ministr financí Národnímu shromáždění návrh rozpočtu, jemuž v sále nevěří vůbec nikdo, ani on sám. Tři čísla jednoduše nejdou skloubit: sociální výdaje se blíží úrovním z doby covidu, příjmy z firemních daní jsou o 9 % nižší a desetina rozpočtu padne na splácení narůstajícího dluhu. Jediný způsob, jak alespoň předstírat, že ty počty můžou vycházet, je očekávat zcela nerealistický růst – což každý okamžitě prokoukne.

Caroline sleduje novinky na mobilu během oběda. Myslí na svého bratra. Práci pořád nenašel. Má dluhy ze studia, nulové úspory a přestěhoval se zpátky k rodičům. Totéž udělalo několik jeho přátel a někteří už mluví o tom, že se odstěhují do Británie, která si s nástupem AI – k překvapení mnohých – poradila o dost lépe než většina zemí EU.

Agentura Moody’s ještě během tohoto měsíce zařazuje Francii pod negativní dohled. Vzápětí se přidává S&P. Samotné snížení ratingu sice přijde až později, ale trh už ho promítá do cen. Francouzské náklady na státní půjčky se prudce vzdalují těm německým a nůžky se rozevírají nejvíc od zavedení společné měny. Trhy si už nejsou jisté, zda je francouzské euro totéž co německé, ani zda se eurozóna dokáže udržet pohromadě.

V září překračuje francouzská dluhová služba 12 % rozpočtu. K listopadu ratingové agentury začínají situaci přezkoumávat ne jednou za čtvrtletí, ale průběžně. Rating je postupně v rychlém sledu snížen také Itálii, Španělsku a Řecku. Peníze, které ve všech čtyřech státech dříve plynuly do státní pokladny, se teď přesouvají do amerických bilancí a zbývající daňový základ se zcela ztrácí ve stínu rostoucích nákladů na sociální zabezpečení a obsluhu dluhu. Odhady růstu se s každou další prognózou upravují směrem dolů.

Zhruba ve stejné době se začínají objevovat čínské úvěry. Čínský státem podporovaný fond otevírá úvěrovou linku portugalské infrastrukturní bance. Druhý fond refinancuje tranši řeckého státního dluhu za podmínek, jakým se žádná evropská instituce nevyrovná. Třetí fond se zaručuje za dluhy jedné ze španělských regionálních vlád. Uniklý interní dokument Evropské komise tento vzorec označuje za „strategicky motivované nasazení kapitálu“. O jakou strategii jde, nikdo netuší. Část analytiků se domnívá, že Peking chce získat společnost ASML nebo licenci na technologii EUV, podle jiných jde spíše o obecnou snahu podpořit oddalování Evropy a Spojených států.

Politické důsledky na sebe nenechají dlouho čekat. Protesty se šíří celou Evropou a přerůstají v násilnosti. Obrazovky v Berlaymontu přenášejí záběry nepokojů v Paříži a v Římě; vesměs jde o mladé lidi, které nespojuje o moc víc než přesvědčení, že je systém zradil. Ve většině unijních států vedou v předvolebních průzkumech populisté, kteří se často otevřeně vymezují proti AI a proti USA. Evropa se tříští. Jižní Evropa potřebuje pomoc ze severu, jenže i státy jako Německo, jež nejsou zdevastované dluhem a teoreticky by mohly pomoci, řeší své vlastní krize.

Unijní blok se začíná pomalu drolit. Slovensko už ani nepředstírá, že bere Komisi vážně v čemkoli krom obchodu. Polsko a pobaltské státy, které mají obavy z Ruska a už nevěří v záchranu ze strany EU, upevňují své vazby na Spojené státy. Severské státy, které si postavily vlastní datacentra a mají tak s čím vyjednávat, vytvářejí vlastní koalici bez ohledu na Brusel. Mnoho Britů soudí, že brexit byl nakonec možná přece jen k něčemu dobrý, protože takto mohou mnohem snáz uzavírat bilaterální dohody o AI s Washingtonem.

Na druhé straně Atlantiku vypadá situace úplně jinak. Americká vláda, jež se rovněž potýká s protesty proti AI, zavádí opatření pro garanci pracovních míst a přímé platby občanům, a to v rozsahu, který je pro Evropu zcela nemyslitelný. Protesty sice neutichly, ale vláda si tím koupila čas. Tohoto kontrastu si všímá evropská veřejnost i ministři financí. Ti dobře vědí, že americké kroky financuje primárně hospodářský růst poháněný AI, což jejich vlastní ekonomiky nabídnout nedokážou.

V lednu 2031 se euro ocitá pod permanentním tlakem. Z jižní Evropy odchází kapitál a zpátky se nevrací. ECB intervenuje, intervenuje znovu, až jí nakonec dojdou věrohodné nástroje. Koncem února přesouvají klienti italských a řeckých bank své peníze na sever rychleji, než to ECB stíhá kompenzovat. Za zavřenými dveřmi už evropští představitelé neobhajují euro v jeho současné podobě.

Březen 2031 – Mezi giganty

Na počátku roku 2031 se moc soustředí na dvou místech. Na kognitivní frontě vedou Američané, na fyzické stále Číňané. Samotný Atlas má větší hodnotu než všechny evropské kotované firmy dohromady. Každá ze tří největších amerických AI firem utrácí za compute více, než kolik dává EU na obranu. Největší čínský výrobce humanoidů vyexpeduje za jediný měsíc více kusů než Evropa za celý rok.

V kontextu rostoucího napětí v transpacifické oblasti se do popředí zájmu dostává Tchaj-wan. Právě zde se nachází většina továren TSMC, kde se vyrábí ty nejmodernější světové čipy. Rozdíl mezi americkou a čínskou kognitivní AI se za uplynulý rok zvětšil a spolu s tím narůstá i strategický význam Tchaj-wanu. Drobné námořní střety, k nimž předloni docházelo sotva jednou za čtvrt roku, se nyní odehrávají každý týden. Obě strany už provedly veřejné testy zbraňových systémů řízených umělou inteligencí a v utajení se testují ještě pokročilejší verze. Ve Washingtonu jsou laboratoře s ministerstvem obrany provázány natolik, že už nemá velký smysl mezi nimi rozlišovat; v Pekingu má tato integrace formálnější ráz. Komentátoři a analytici už běžně používají slovo válka, bez přívlastků jako „obchodní“ nebo „studená“. K rozpoutání plnohodnotného konfliktu by mohlo v každé z metropolí stačit rozhodnutí tří nebo čtyř mužů.

Evropa je v katastrofálním stavu, jakkoli to nikdo z představitelů není ochoten naplno přiznat. Polarizace se vymyká kontrole, sociální model se hroutí. V zemích nejhůře zasažených otřesem z AI se hospodářský růst úplně zastavil, jinde ztratil jakoukoli souvislost s kvalitou života. V těch členských státech, kde se častěji využívají úvěry s pohyblivou sazbou, prudce přibylo případů nesplácení hypoték. S evropským státním dluhem se obchoduje na úrovních známých spíše ze států, kde lidi vozí bankovky v kolečku. O rozdílech v bohatství oproti USA se dříve mezi ekonomy živě debatovalo (je to dáno pouze menším počtem odpracovaných hodin? není evropský životní standard vyšší?). Teď už se nedebatuje – kdokoli letí do Kalifornie, vnímá kontrast už pár minut po přistání.

Ale Evropa má v rukou ještě jednu poslední kartu. Po pěti letech neúspěšných pokusů o vybudování sektoru hraniční AI stále ovládá alespoň to jediné úzké hrdlo, jímž musí procházet všichni aktéři tohoto závodu. Zařízení pro EUV fotolitografii, používané k tisku nejmodernějších čipů, totiž stále umí vyrábět pouze jedna firma na světě a tou je ASML. Spojené státy by bez přístupu k těmto zařízením nemohly dál navyšovat náskok v AI, naopak Čína by s přístupem k nim pravděpodobně už dávno srovnala krok.

Peking mezitím výrazně pokročil s vlastními stroji DUVi a očekává se, že do roka odstartuje jejich hromadnou výrobu. To ale stačit nebude: rok dnes znamená celou věčnost a nejpokročilejší čipy, které Čína potřebuje, pomocí technologie DUVi vyrábět nelze. Spojené státy postupují každým dnem. Čínská vláda se silně strachuje, že příchod superinteligentní AI je za dveřmi, přičemž nikdo moc neví, čeho by takový systém mohl být schopen. Někteří poradci se obávají, že by USA dostatečně výkonnou AI mohly využít k neutralizaci čínského jaderného protiúderu. Jiní se děsí toho, že by AI mohla získat takové přesvědčovací schopnosti, aby rozvrátila samotnou Stranu. Čína má sice náskok v robotice, to však tyto obavy neutišuje.

Peking proto posiluje strategii, kterou razí už dva roky. Objem úvěrů pro jižní Evropu se zvyšuje a jejich podmínky jsou ještě výhodnější. Informační kampaně nabírají na síle. K evropským lídrům se dostávají náznaky, jak by výhledově mohly vypadat užší vztahy: přednostní přístup na trh, spolupráce v robotické výrobě a místo u jednacího stolu, od něhož Washington Evropu do značné míry odstavil. Vůbec poprvé se výslovně zmiňuje společnost ASML a její technologie EUV. V několika evropských metropolích se poprvé vážněji uvažuje o čínské alternativě – přece jen pět let vazalského postavení vůči Washingtonu zanechalo své stopy.

Čína se pokouší vrazit mezi Evropu a USA klín a daří se to víc, než kolik je Washingtonu příjemné. Pentagon považuje ztrátu kontroly nad ASML za hrozbu na úrovni šíření jaderných zbraní. Bílý dům se rozhoduje, že nad firmou musí získat přímou kontrolu ihned, dokud se tato možnost vůbec nabízí. Volá do tří států, které by mohly plán překazit: do Nizozemska, kde ASML sídlí, a do Německa a Francie, bez jejichž svolení by na něco takového žádná nizozemská vláda nepřistoupila.

Americká viceprezidentka nabídku předkládá během čtyřicetiminutového telefonátu přes zabezpečenou linku. Samotná ASML bude začleněna do společného nizozemsko-amerického holdingu řízeného sdílenou správní radou, v níž bude mít Washington rozhodující slovo ohledně objemu výroby, zákazníků a transferu technologií. Na oplátku Spojené státy nabízejí tak masivní kapitálovou injekci, jaké se Evropa nedokáže rovnat, a která má otevřít cestu k vybudování nových továren ASML na americké půdě. Co je ještě nečekanější, USA slibují také přímé platby evropským občanům, navázané na americké mimořádné zisky z AI. Zpočátku by se jednalo o malé částky, například 100 eur na osobu ročně, ale postupem času by suma rostla.

Trojice evropských lídrů se rozhodne ostatní unijní premiéry a prezidenty vůbec neinformovat; nabídku nepovažují za přijatelnou a bojí se, že zbytek bloku by je nutil, ať na ni kývnou. Proto zdvořile odmítnou. Avšak Bílý dům obratem ohlásí nabídku veřejně – a k cukru rovnou přidá i bič. Nepodepíše-li EU, celý region spadne do 3. kategorie podle FISR, a přijde tak o veškerý současný i budoucí přístup k americké AI. Spojené státy vědí, že drží v ruce všechny trumfy – přes své tchajwanské partnery nashromáždily dostatek existujících EUV strojů i servisního know-how na to, aby bez ASML vydržely déle, než jak dlouho vydrží Evropa bez hraniční AI.

Několik evropských metropolí se obrací na Číňany a doufá v protinabídku, díky níž by si mohly dovolit Washington odmítnout. Dostane se jim však něčeho úplně jiného, než v co doufali. Peking dospěl k závěru, že jeho ofenziva šarmu nestačí a že i on musí změnit tón: pokud Nizozemci podepíšou s Washingtonem, dojde k přehodnocení podmínek pro vývoz vzácných zemin a vývozních licencí na roboty. Lhůta je přitom ještě kratší než ta americká.

Evropa má nyní tři možnosti – a všechny špatné.

Podepíše-li dohodu s Washingtonem, vzdá se své jediné páky a de facto se promění v americký protektorát, a pokud Čína skutečně zastaví export zemin, padne i zbývající evropský průmysl.

Přikloní-li se k Pekingu, jih se možná zachrání před utopením a Unie snad přežije svou bezprostřední fiskální krizi, zároveň by tím ale Číně předala pomyslný klíč k budoucnosti a ze strany Washingtonu by narazila na tvrdou reakci, jakou by nedokázala vstřebat ani s čínským záchranným lanem. Zařazení do 3. kategorie by byl teprve začátek.

Nepodepíše-li ani s jedním, nedostane Evropa nic. Místo toho by na ni naplno dopadla nevole obou velmocí naráz. Riskuje, že přijde současně o hraniční inferenci i klíčové výrobní vstupy, což by už tak oslabenou Unii pravděpodobně rozložilo.

Evropská rada svolává mimořádné zasedání. Ani po čtrnácti hodinách se nedaří dosáhnout výraznějšího pokroku. Rada schvaluje vyslání delegace do Washingtonu se záměrně nejednoznačným mandátem, jak vědí všichni přítomní. V rozporu s běžnou praxí Rady rozhodnou nejvyšší představitelé až přímo na místě.

Schůzka se koná v úterý ráno v Eisenhowerově budově. V čele evropské delegace stojí nizozemský premiér, francouzský prezident, německý kancléř, premiéři Polska, Španělska a Itálie, přičemž každého z nich doprovází také ministr zahraničí a poradce pro národní bezpečnost.

Americká delegace vypadá podobně, jen v zadní řadě sedí dva úředníci se sluchátky v uších, které nikdo nepředstavil.

Sluchátka jsou napojena na vyspělý model AI, jenž se infiltroval do všech evropských komunikačních kanálů, které se mu podařilo najít. Ví, co který evropský lídr minulý týden prohlásil na jednání svého kabinetu. Ví, kdo z nich má milenku, kdo se léčí s rakovinou prostaty a čí dcera má oplétačky se zákonem. Ví, čeho se každý z nich nejvíc bojí a co je ochoten obětovat, aby se tomu vyhnul. Evropané o tom nemají ani tušení.

Členkou doprovodného týmu, který Komise do Washingtonu přivezla, je i Caroline. Sedí o dvoje dveře dál v salonku pro delegace a na obrazovce na zdi sleduje uzavřený přenos.

Koncem dopoledne je už jasné, že evropští vyjednavači nejsou jednotní. Německý kancléř a polský premiér vehementně prosazují dohodu s Američany, španělský premiér se chce přiklonit k Číně, francouzský prezident odmítá obě strany, nizozemský premiér vypadá, že je mu nevolno, a italský premiér za poslední tři hodiny téměř nepromluvil.

V poledne vyhlašují přestávku. Státníci se se svými doprovody rozcházejí do přilehlých místností. Caroline vychází ze salonku, chce si najít kávu a vyčistit si hlavu.

Na chodbě málem vrazí do italského premiéra, který zrovna sám opouští jednací síň. Má sundané sako a povolenou kravatu. Je menší, než si ho představovala. Jakmile spatří její visačku, zastaví se.

„Komise?“

„DG TRADE, pane.“

Chvíli si ji měří pohledem. „Pojďte se mnou.“

Dají se pomalu do kroku. O premiérovi je známo, že se před velkými rozhodnutími nepředvídatelně radí s řadovými úředníky, novináři nebo třeba se svým řidičem. Někomu to připadá sympatické. Ať tak či onak, v evropské politice se drží už čtyřicet let.

„Tam vevnitř,“ říká, „všichni jen omílají ty samé argumenty jako za poslední dva roky. Všechno to už znám.“ Pohlédne na Caroline. „Která z těch tří možností nejvíc děsí vás?“

Caroline chvíli uvažuje, než odpoví.

„Nepřiklonit se ani na jednu stranu vypadá, jako bychom si nechávali otevřené možnosti,“ říká. „Ale tak to není. Musíme si jednu z nich vybrat, ne jenom pasivně čekat, co s námi bude, a předstírat, že jsme oběti okolností. A Číňanům takovou moc dát nemůžeme. Takže to musí být Američané.“

Premiér pomalu pokýve hlavou. Neříká, jestli s ní souhlasí. Lehce po strýcovsku ji poplácá po rameni. „Děkuju vám. Běžte si pro to kafe.“ Otočí se a odchází zpátky k jednací místnosti.

Caroline zamíří na toalety. Studenou vodou si opláchne obličej a pohlédne na sebe do zrcadla. Třesou se jí ruce. Křečovitě se chytne okraje umyvadla a čeká, až to odezní. Malým oknem vysoko ve zdi zahlédne pruh jasné oblohy nad Washingtonem.

Na druhém konci chodby právě teď šest lidí rozhoduje o osudu evropského kontinentu. Budou mít její slova nějaký dopad?

Caroline tuší, že ne.

Ten večer se sama vrací do hotelu. Na březnový Washington je neobvykle chladno. Myslí na svého bratra. Myslí na večeři v Hayes Valley před šesti lety a na klidnou jistotu lidí kolem stolu, že svět se co nevidět změní.

Zabzučí jí telefon.